JAK ODCHÁZELI 
Z ČECH 
DO POLSKA, FRANCIE
 A VELKÉ BRITÁNIE


V protokole a dokumentech jen strohá čísla a údaje nám přibližují cestu a život těch našich příslušníků letectva, kteří obětovali svůj život za osvobození své vlasti. Tím více si vážíme vzpomínek, o něž se můžeme rozdělit se všemi, kteří válečné hrůzy přežili. jedním z nich je i pan Karel Hančil, který takto vzpomíná na svůj útěk za hranice:

30. března 1939 jsme byli propuštěni z armády. Začátkem dubna jsem dostal dopis od kamaráda z Pardubic, abych ho přijel navštívit. Vysvětlil mi, že se připravuje vytvoření československé legie na západě, ve Francii, a že jeho kamarád v Moravské Ostravě se stará o přechod bývalých letců z Čech do Polska. 22. května jsme se domluvili s Jaromírem Střihavkou ze Dvora Králové - Lipnice, že pojedeme. Setkali jsme se druhý den ráno na nádraží a jeli do Pardubic. Další dva, kteří měli jet s námi, se vymluvili na to, že to rodina neschvaluje a že pojedou později.

Jeli jsme tedy sami - Střihavka a já. V Ostravě nám Zdeněk řekl, e musíme čekat, až na nás přijde řada. A tak jsme zatím pracovali u něho na statku za lůžko a stravu. Kolem 18. června nám Zdeněk řekl podrobnosti: "Každý den jede ve vlakové soupravě prázdný uhlák zpět do Polska. Pro vás to bude zítra večer, vlak odjíždí v devět patnáct, třináctý vagón od zadu, posaďte se na levou stranu ve směru jízdy. V kapse nesmíte mít žádnou adresu. Nejlepší je, když přijedete třicet minut před odjezdem, nemluvte, choďte dost rázně, žádné zavazadlo.

Určenou kolej jsme našli, nikdo před námi, nikdo za námi, jdeme dost rychle, ale nepospícháme. Počítáme vozy, třináctý, vyšplháme nahoru, ale jaké překvapení. Je tam už deset kluků. V prvním zlomku vteřiny jsme mysleli, že jsme v pasti, ale to už jsem dva nebo tři poznal, byli od jiné letky. Co všechno za ten okamžik proběhne hlavou. Asi po patnácti minutách jsme slyšeli vojenské kroky dvou osob. Ani jsme nedýchali. Za pět až deset minut se vlak rozjel a tak jsme si oddechli. Brzy proniklo ostré světlo do vagónu v úhlu asi 45 stupňů. Na to jsme byli připraveni, byli jsme ve stínu. O něco později přišlo světlo z druhé strany, na to už jsme připraveni nebyli. Polský policista volal: "Nebojtě sa, panie v Polsze." Železničáři v Polsku o útěcích věděli, poznali jsme, že nejsme první.

Na další zastávce v Polsku jsme se přihlásili na policii. Zde to bylo dříve české území, obsazené Polskem podle Mnichovské dohody. Střihavka i já jsme šli k mému kamarádu z důstojnické školy v Prostějově, pomáhali jsme na poli a tak jsme se u něho mohli stravovat a vyspat. Za čtrnáct dní jsme jeli do Krakova, kde se shromáždili mimo jiné i čeští letci. Byl jsem se Střihavkou až do odchodu do Gdyně koncem července. Odtud jsem pak parníkem Chrobry odjel do Boulogne ve Francii, kam jsem přijel 1. srpna 1939. Naše peruť byla v Tours až do 11. června 1940. Obyvatelé prchali na jih, auta, povozy s koňmi, vozíky tažené lidmi, atd. - zmatek byl všude. První etapou našeho přesunu bylo vojenské letiště při Toulouse. 18. června jsme jeli vlakem do Port Vendres, odtud parníkem do severní Afriky. V Oranu jsme byli asi týden a potom dál vlakem do Casablanky v Maroku. Zde se shromáždili Češi ze všech směrů. 20. července jeli do Gibraltaru, kde jsme zůstali asi čtyři dny na obchodní lodi, spali jsme pod širým nebem, ale na lodi. 26. července přišel rozkaz nastoupit na loď, směřující do Anglie. Byl to bývalý uhlák, přestrojený pro transport vojska. Zde jsme konečně spali v postelích ze sítí. Naše loď vezla asi 300 československých letců, 1000 letců z Polska a několik stovek civilních občanů, hlavně Angličanů. Někteří letci měli to štěstí, že do Anglie mohli letět. Loď přijela do Liverpoolu 2. srpna. Z počátku jsme byli ubytováni ve stanech, v polovině srpna nás navštívil prezident Beneš ."

 
 

Na úvodní stránku webu
Jak odcházeli   -   Lodní transporty   -   Bitva o Británii   -   Nálety na Německo
Bitva o Atlantic   -   Letci 311 perutě   -   O těchto stránkách - Obrazová galerie